Když jsem po přečtení stovek stran dopisů, poznámek a textů líčících neuvěřitelná životní dobrodružství Eduarda Ingriše o některých z nich příležitostně vyprávěl přátelům, kroutili nevěřícně hlavou.

"Jak že se jmenoval? Ingriš? Eduard? Čech?"

"Napsal píseň Teskně hučí Niagara," napovídal jsem.

"Niagaru? To není lidovka?"

"No, jestli je to pravda, co nám o něm vyprávíš, tak uvěřím, že Jára Cimrman skutečně žil!" uzavřel debatu jeden z přátel.

Zatímco ryze český fenomén Jára Cimrman byl stvořen jako prototyp českého génia v hlavách několika lidí a jeho jméno zná dnes v naší zemi snad každý, o Eduardu Ingrišovi psal Life i New York Times, a v rodné zemi o něm neví takřka nikdo. Podával si ruku s prezidenty, přátelil se s hollywoodskými celebritami, od dirigentského pultu Státního symfonického orchestru si dvakrát odskočil přeplout Pacifik. Ne ledajakou lodí, nýbrž vlastnoručně postaveným balzovým vorem pojmenovaným po bájné květině Inků, Kantuta.

PROLOG

Je možná k neuvěření, že bohatý a slavný prvorepublikový operetní skladatel odešel do ciziny s pár dolary v kapse. S minimem prostředků a falešným pasem projel napříč Jižní Amerikou, překročil Andy a usadil se v Peru. Vyhrál řadu fotografických soutěží, založil v Limě fotostudio, kde si nechali na své první cestě vyvolat negativy Zikmund s Hanzelkou. Dokonce s nimi absolvoval v roce 1949 výpravu na ostrovy Las Chinchas.

Byl jmenován dirigentem symfonického orchestru, natočil na gramodesku vlastní symfonii "Pod peruánským nebem" a poté se vydal dvakrát přes Pacifik. Na balzovém voru Kantuta chtěl dokázat, že úspěch plavby voru Kon-Tiki jeho přítele Thora Heyerdahla nebyl pouhou náhodou. Na první výpravě posádka málem zahynula a byla zachráněna americkou válečnou lodí. O pět let později přistála Kantuta II u břehů Polynésie. Touha po dobrodružství byla stále silná. Uskutečnil řadu výprav do povodí Amazonky, pracoval jako kameraman pro Hollywood, spřátelil se s Ernestem Hemingwayem a Johnem Waynem. Natočil unikátní barevné filmy ze svých vorových plaveb. Milionářem se však nikdy nestal. Práva k filmům mu ukradli dva čeští emigranti, a tak po létech soudních jednání získal šedesát dolarů a filmové pásy, které už cestu do kin nenašly. Dokázal podruhé emigrovat. Z Peru, kde mu bylo uděleno občanství a jeho jméno se objevilo ve školních učebnicích, odešel do Spojených států. V devětapadesáti letech se poprvé oženil a usadil se v Kalifornii. Léta se připravoval k napsání knihy. Mnohokrát začal, ale v podstatě se přes první kapitolu nikdy nedostal. Kromě pár přátel, se kterými udržoval písemný styk, málokdo ví, co lze za jeden život dokázat a prožít.

EMIGRACE

Z České republiky odjel v předvečer Štědrého dne roku 1947. V Národní bance obdržel 50 dolarů, nic mu nebylo platné milionové konto v korunách. Hospodářství bylo po válce v troskách a tvrdou měnu nebylo kde brát. K cestě do Jižní Ameriky se rozhodl již v roce 1944. Do knihy Herberta Rittlingera "Sjížděl jsem dravé řeky", kterou dostal ten rok k Vánocům, si tehdy napsal: "Tato knížka způsobila, že jsem se rozhodl - skončí-li válka a otevřou-li se hranice a já to přežiji - že se vypravím do končin, kde se lidé nezabíjejí a kde tisíce mil nepotkáš živou duši."

Nebyla to ovšem jenom touha toulavého srdce po dobrodružství, která ho vedla k cestě za oceán. Jako skladatel operetního žánru byl v poválečných letech označen v duchu nastupujících agitátorů komunistické strany za autora pokleslé buržoazní kultury nevhodné pro pracujícího a pokrokově smýšlejícího občana. Ingriš napsal přes 60 operet, z nich polovinu jako jediný autor. Snad nejúspěšnější se stalo "Rozmarné zrcadlo". Bylo uvedeno v 1600 reprízách a hrálo se celých pět let! Řadu jeho písní nazpíval a nahrál na gramofonové desky R. A. Dvorský. V roce 1932 zazněla v operní revui "Trampské milování" poprvé píseň Teskně hučí Niagara a již při premiéře bylo představení přerušeno a píseň musela být opakována. Dnes ji mnozí považují za lidovou píseň.

"Konec s buržoazním brakem, soudruzi, sovětská kultura budiž náš vzor!" hřímal mladý komunista na setkání skladatelů. Už tehdy Ingriš uvažoval o svém příteli Kumokovi, který uprchl coby židovský umělec před Hitlerem. Stal se dirigentem orchestru v Buenos Aires a Ingriš si sliboval, že mu v začátcích jistě pomůže. Vše se ale odehrálo podle jiného scénáře. Cesta do Argentiny byla dlouhá a únor 1948 ho zastihl před jejími břehy. Jeho vízum se stalo neplatným a tehdejší diktátor Perón ho do země nepustil. Ingriš v zoufalé situaci dokonce napsal osobní dopis "kolegyni" Evitě, Perónově manželce. Bez odpovědi a potřebného víza byl nucen zůstat v Brazílii. Ani tam neměl na růžích ustláno. Úřady ho nemohly ze země vyhostit, protože se na území Brazílie nedopustil žádného trestného činu. Mohly mu však určit, ve kterém státě se musí na několik let usadit. Volba padla na dva z nejméně osídlených, Pará a Amazonas. Český muzikant se protloukal, jak to šlo. Nakonec s falešným brazilským pasem nasedl na loď plavící se proti proudu Amazonky. Teprve na cestě se začal učit španělsky. Pod stálou hrozbou mnohaletého vězení v případě odhalení zfalšovaných dokladů se dostal do Iquitosu. Odtud to byl už jen "skok" do Limy.

ZAČÁTKY V PERU

V Limě se seznámil s nepočetnou kolonií Baťovců. Zpočátku vyučoval děti v jejich rodinách hudbu. V roce 1951 se zúčastnil několika fotografických soutěží. Vyhrál 7 prvních cen a předstihl i profesionální fotografy. Zvláště se mu hodily peněžní prémie, jimiž byla první místa honorována. Výstavu oceněných snímků zhlédl také mladý americký vicekonzul Loren McIntare, který zanedlouho Ingriše vyhledal s přáním naučit se od něj fotografickému umění. Američan dosud fotografoval 35mm kamerou a učarovaly mu snímky pořízené středoformátovým Rolleiflexem. Během několika lekcí se spřátelili. Jednoho dne přišel McIntare za Ingrišem s nabídkou: "Před několika dny jsem hovořil s Thorem Heyerdahlem, tím, co přeplul Pacifik na balzovém voru Kon-Tiki," dodal celkem zbytečně, protože o jeho odvážné plavbě Eduard Ingriš dávno věděl. "Shání dobrého fotografa, který by mu pořídil nějaké snímky v muzeích do jeho knihy o kultuře Inků. Domluvil jsem vám schůzku," a podal Eduardovi lístek s adresou hotelu, kde plavovlasý vědec a dobrodruh bydlel. Práce s Thorem Heyerdahlem se pro Eduarda Ingriše stala osudovou. V té době byl ale zároveň jmenován dirigentem místního symfonického orchestru.

JAK NAŠEL MOJICU

Jednoho dne se v peruánských novinách objevila zpráva o José Mojicovi, františkánském mnichu žijícím v klášteře v okolí Cuzka. Pro nezasvěcenou osobu možná nezajímavá zpráva. Zjistilo se ovšem, že José Mojico je tím mužem, který před dvaceti lety zmizel coby tenorová hvězda z prken světových operních scén neznámo kam. Nástupce legendárního Carusa kraloval v Metropolitní opeře v New Yorku. Byl vysoký a prý krásný jako Apollon. Proto se také stal idolem prvních hollywoodských zvukových filmů. Po náhlé smrti matky hvězdný tenor stejně náhle zmizel z prken operních scén. Doslova se po něm slehla zem. Po dvou desítkách let ho někdo náhodou objevil v klášteře vysoko v Andách.

Paní Anitě Fernandini, štědré sponzorce kultury v Limě, se v hlavě zrodil plán. Požádala Ingriše, aby ho jako hudební kolega našel a přemluvil k jedinému koncertu. Za přímo fantastických podmínek. Pokud Mojico zazpívá, seňorita Anita věnuje sto tisíc dolarů na obnovu klášterů a kostelů zničených zemětřesením! Nebylo snadné Mojicu přemluvit, ale štědrý dar pro církev nakonec rozhodl. Ingriš přijel s Mojicou do Limy a způsobil takovou senzaci, že je musel chránit kordon policie. Mojico zazpíval v přímém přenosu právě založené peruánské televize a za dirigentským pultem orchestru stál Eduard Ingriš. Velký tenor zazpíval též píseň "Perú-mi amor", kterou Ingriš věnoval první dámě Peru, Marii Delgado-Odríové. Zakrátko, bez obvyklých několikaletých procedur, obdržel peruánské státní občanství!

VZHŮRU DO POLYNÉSIE!

V žádném z archivních materiálů se nám nepodařilo objevit poznámku, kdy přesně se český tramp rozhodl uskutečnit vorovou plavbu přes Pacifik. Jisté je, že od počátku získal podporu Thora Heyerdahla, kterému by zdar další výpravy pomohl v argumentaci proti pochybovačům tvrdícím, že úspěch Kon-Tiki byl pouhou náhodou. Heyerdahl poskytl Ingrišovi dokonce i nějaké finance na stavbu voru. Ten se pustil do práce a hotové plavidlo nazval poetickým názvem Kantuta. Pro Inky byla stejnojmenná květina symbolem nesmrtelnosti. Na palubě Kon-Tiki přivezl norský experimentátor do Polynésie symbolicky kokosové ořechy. Ingriš se rozhodl, že na palubě Kantuty přiveze potomky slavné jihoamerické civilizace. Muže a ženu. Členkou posádky se nakonec stala pouze zástupkyně něžného pohlaví, krásná a odvážná Natalia Mazuelos. Mužský zástupce původních obyvatel už v přístavu kradl expediční potraviny a tajně je prodával za poloviční ceny, což byl dostatečný důvod k vyloučení z týmu. Když Ingriš v dopise seznamoval Heyerdahla se svým úmyslem vydat se na moře se ženou na palubě, obdržel obratem zcela výmluvnou odpověď: "Tvá myšlenka vzít na plavbu ženu je zajímavá. Jsem ale přesvědčen, že soudek prachu položený hned u vařiče na voru je daleko bezpečnější, než jedna žena se třemi muži na palubě během tříměsíční plavby..."

Jak se později ukázalo, Natalia nebyla rozhodně tím, kdo přispěl k dramatickému vyvrcholení plavby. První chybou bylo dlouhé odkládání startu expedice. Místo v březnu vor zvedl kotvy až 4. prosince 1954. Ingrišova čtyřčlenná posádka vyplula z přístavu Talara, který leží hodně na severu Peru. Moře bylo v tomto období velmi neklidné a Humboldtův proud plavidlo odnášel příliš na sever. Po 18 dnech od vyplutí se vor dostal k ostrovu Isabela, na kterém byla trestanecká kolonie Ekvádoru. Vězňové se zde pohybovali zcela volně a jejich dozorci byli převážně bývalí klienti tohoto zařízení. Posádka voru byla prohlášena za špiony a Natalia se dostala do velkého nebezpečí. Bylo to těsně před Štědrým dnem a trestanci se nijak netajili tím, co si hodlají pod stromeček nadělit. Jenom kvůli ní ekvádorská vláda dala pokyn jedné své lodi, aby vor od břehů ostrova odtáhla zpět na volné moře. Počestnost Natalie byla zachráněna, drama však teprve začalo. Balzové plavidlo se dostalo poblíž rovníku do obrovského víru, tzv. dolldrums, jenž měl v průměru 600 mil. Celých 47 dní se posádka pokoušela z vodní pasti vysvobodit. Marně. Vysílačka na lodi přestala fungovat a nebylo jak vyslat SOS. Natalia těžce onemocněla. Měla zdravotnickou průpravu, takže si sama píchala povzbuzující injekce. Jeden z členů posádky ve strachu ze smrti hladem chtěl posádku postřílet a pak spáchat sebevraždu. Eduard mu jen na poslední chvíli revolver sebral a hodil do moře. Pak se stal zázrak, vysílačku se podařilo na chvíli oživit. Zpráva se dostala k panamskému prezidentovi, který o pomoc požádal amerického prezidenta Eisenhowera. Dalších sedm dní od vyhlášení záchranné akce trvalo dvěma americkým lodím, Greenville Victory a Rehoboth, než zdecimovanou posádku po 92 dnech od vyplutí vyzvedly na palubu.

Přišel paradox. Neúspěšná výprava, jejíž záchrana stála 75 000 dolarů, byla všude vítána s obrovskými ovacemi. Noviny událost nafoukly do obrovských rozměrů. Když letadlo se zachráněnou posádkou přistálo v Limě, vítaly je davy lidí. "Letušky nechaly vystoupit všechny cestující, aby nedošlo k nějaké nehodě. Naše posádka vystoupila poslední. Nedovedu pochopit, jak jsme to přežili, když davy protrhly policejní kordon a vzaly nás do presu. Cesta z letiště do středu Limy byla vroubena statisíci, jako kdybychom přišli z Měsíce!"

Ingriše i přes něčekanou slávu neúspěch rmoutil. Byl si vědom, že v podstatě nechtěně nahrál kritikům plavby Kon-Tiki.

"Vidíte, plavba přes Pacifik na vorech je nesmysl. Heyerdahlova expedice dopadla dobře jen náhodou!"

V tomto duchu se pochopitelně vedly diskuse v odborných kruzích. Snad proto se Ingriš nevzdal myšlenky na druhý pokus. V roce 1959 vyplul z přístavu Callao znovu. Plavidlo neslo název Kantuta II.

DVAKRÁT NEVSTOUPÍŠ DO STEJNÉ ŘEKY

Tak pravil Hérakleitos z Efesu. Ingriš se jeho slov nedržel a risk se vyplatil. I když se zpočátku zdálo, že druhá výprava ani neodstartuje. Francouzský kapitán Eric de Bisshop se totiž na svém plavidle pokoušel přeplout Pacifik v obráceném směru, z Polynésie k americkým břehům. Vor Tahiti Nui ztroskotal po krátké plavbě na korálovém atolu Rakahanga a ráhno plachty nešťastnou náhodou kapitána usmrtilo. Peruánské úřady po tomto neštěstí přestaly podobné experimenty podporovat a další žádosti o povolení plavby byly zamítnuty. Kantuta II byla připravena v přístavu a potraviny určené na cestu se již začaly kazit. Jediný člověk, který mohl úřady oblomit, byl prezident Manuel Prado. Milovník klasické hudby znal Ingriše velmi dobře jako dirigenta. Po setkání na sebe převzal veškerou zodpovědnost za výpravu a osobně zatelefonoval hlavnímu veliteli přístavu. Navíc dal k dispozici vládní křižník, který balzové plavidlo odtáhl 12. dubna 1959 z přístavu na širé moře. Čtyřčlennou posádku, tentokrát bez Natalie, která se uchytila jako herečka v Hollywoodu, doplnili opičák Tarzan a papoušek Lorita.

O Natalii se Ingriš mnohokrát ve svých zápiscích zmiňuje. S respektem a obdivem. "Bylo by těžké nalézt druhou dívku podobných vlastností: udatnost, neohroženost, nebojácnost, něžnost a trpělivost přímo andělská. V těžké nemoci, kterou byla na první plavbě postižena, když vor neutěšeně tancoval po celých 47 dní v pacifickém víru a nebylo naděje na záchranu, mohla být příkladem celému světu."

S výběrem posádky na druhou plavbu Ingriš už tak šťastnou ruku neměl. Brzy začali dva členové propadat panice. Eduard jim nedokázal vysvětlit, že příď voru nemusí být nutně natočena k západu, a přesto je vor hnán proudem k Polynésii. Měli strach, že se opět dostanou do zrádné oblasti vírů, kde uvíznou. Vždyť již jednou přivedl Ingriš výpravu do záhuby! Situace se začala nebezpečně vyostřovat. Jediný loajální člen posádky Joaquin Guerrero zjistil, že Ingrišovi psychicky zdecimovaní kolegové do pokrmů tajně míchají drcené sklo z ampulek od injekcí. Eduard jídlo potají vyhazoval a zhubl tak během plavby o 18 kg! Čím byli blíže prvním ostrovům Polynésie, tím více se u rebelů začaly projevovat obavy ze ztroskotání. Smrt kapitána Bisshopa se pro ně stala doslova noční můrou. Každý den se na nevelkém plavidle stal utrpením. Přestalo platit Ingrišovo slovo kapitána a vše vyvrcholilo dezercí zmíněné dvojice u polynéského atolu Napuka. Pod záminkou, že doplní zásoby pitné vody, sebrali i tu zbývající z plavidla a na pomocném člunu zmizeli. Na voru zůstali jen Eduard a Joaquin. Dvojici mořeplavců čekaly tři týdny plavby souostrovím Tuamotu, než dramaticky přistáli u atolu Matahiva.

Bylo 11. srpna 1959, jedenáct hodin dopoledne. Jedenáctka byla odjakživa Ingrišovým šťastným číslem.

DOBRODRUŽSTVÍ NA NĚKOLIK ŽIVOTŮ

Dovolím si tvrdit, že už jenom tato dobrodružství někdo nezažije za celý život. Sám teď nevím, čím začít ve stručném výčtu toho nejzajímavějšího. Snad u smrti. Ne každému se stane, aby byl vyhlášen za mrtvého, oplakán a pak zase vzkříšen. Eduard Ingriš byl prohlášen za mrtvého, když na něj během natáčení třináctidílného dobrodružného seriálu v pralese u Rio Napo skočila puma. Byla sice natažena ochranná síť, ale šelma ji přeskočila a dopadla přímo na kameru, se kterou pan Eduard scénu natáčel. Zranila ho na ruce a na obličeji, ale jinak mu nic vážného nezpůsobila. Kamera zafungovala jako obranný štít. Horší to bylo s jedním pomocníkem, kterého rozzuřené zvíře hodně potrhalo. Když se pak dotyčný nešťastník v nemocnici probral a Ingriše mezi nemocnými nenašel, rozhlásil, že ho puma musela na místě usmrtit a podle zvyklostí byl okamžitě pohřben v pralese. Ve vysílání Svobodné Evropy z Mnichova byla zpráva o jeho úmrtí oznámena spolu se vzpomínkovým pořadem z jeho skladeb. Když se po třech měsících objevil živý v ulicích Limy, způsobil pěkné pozdvižení.

Štěstěna ho musela mít svým způsobem v lásce. Jako malý chlapec přežil srážku vlaků bez jediného škrábnutí, na Hawaii byl na palubě letadla, kterého se zmocnil únosce. V Amazonii takřka nepřežil sjezd vodopádu dravé řeky Huallagy na indiánském voru, na Rio Perené byl zajat indiánským kmenem Campos. Při letu z Iquitosu do USA se malé letadélko dostalo do tropické bouře, která je zahnala ke břehům Kuby. Bylo to zrovna v době kubánské krize, a tak se pilot rozhodl k riskantnímu letu do Miami.

Je to málo na jeden lidský život?

Když se u Capo Blanco na severu Peru natáčel v produkci společnosti Warner Brothers lov marlínů pro film Stařec a moře, byl na místě přítomen i autor nesmrtelného románu, Ernest Hemingway. V časopise Life se dočetl o vorových plavbách Eduarda Ingriše a přikázal lidem ve filmové produkci, aby ho našli a nabídli mu práci odborného poradce pro natáčení. Ingriš nabídku přijal a se slavným spisovatelem se během práce lidsky hodně sblížili.

Několikrát zmiňovaný Thor Heyerdahl mu posílal dopisy s nadpisem "přísně tajné", kde ho seznamoval se svými utajovanými plány. V šestašedesátém roce Eduarda navštívil v Kalifornii a nabídl mu místo v posádce expedice Ra. Ingriš s těžkým srdcem odmítl, protože měl podepsanou smlouvu na dvouletou šňůru s besedami o svých cestách po celých Spojených státech a Kanadě. To už byl rok ženatý s paní Ninou, opustil svou práci i slušné společenské postavení v Peru a natrvalo se usadil ve Spojených státech amerických.

Jeho filmová hudba byla navržena na Oscara, i když cenu nakonec nedostal. Natočil vlastní celovečerní filmy: Nezkrocená Amazonka, Tři tváře Peru, Plachtění po jižních mořích a Dvakrát přes Pacifik na vorech Kantuta. Ke všem napsal a nahrál hudbu.

Je toho opravdu hodně na jeden lidský život!

KNIHA, KTERÁ NIKDY NEVYŠLA

"Můj milý Edo..., když jsem četl Tvůj životní román, měl jsem pocit ohromného vzrušení. A kolik napětí a nevyslovených dramat se ještě skrývá za Tvými skromnými slovy, to snad dovede pochopit jen ten, kdo se octl aspoň v poněkud podobných situacích. Víš, kolikrát jsem během čtení zalitoval, že Tě ta věčná touha poznávat stále víc a víc (a jistě i nezbytnost finančního zajištění) dosud oddalovala od úkolu neméně naléhavého - totiž povinnosti svěřit svá dobrodružství širší obci čtenářské? Myslím to zcela vážně, Edo, nikdo takovou věc za Tebe udělat nemůže, i kdyby byl nadán sebevětší obrazotvorností. Z galerie českých cestovatelů mám na mysli třeba takového Jana Welzla (zvaného Eskymo Welzl), který prožil neuvěřitelná dobrodružství, ale nikdy nesedl k peru a papíru. Nebýt Eduarda Valenty a Bedřicha Golombka, kteří byli zaujati jeho neobvyklým vyprávěním a z něho pak sestavili velice čtivou knihu, nikdo by dneska o něm nevěděl... Zamyslil jsem se nad Tvým dopisem - já vím, že sis nikdy nevytkl jako životní cíl stát se profesionálním cestovatelem, ale mimoděk ses jím stal, a navíc jsi - autor Trampského milování - nakonec nejen dospěl k oněm vysněným vodopádům, ale zapsal ses - příslušník národa bez moře - do historie mořeplavců způsobem, o jakém se nám ani nesní... S upřímnými pozdravy ve Zlíně 26. března 1971..."

Výňatek z dvacet let starého dopisu Miroslava Zikmunda svému příteli Eduardovi dokumentuje snad nejlépe hlasy řady dalších přátel a známých, kterým v obsáhlých dopisech líčil svá dobrodružství. Velmi dlouho se ke psaní knihy připravoval a rozbor důvodů, proč se tak nestalo, by vydal na samostatnou kapitolu. Ve stejném roce, jako je datován citovaný dopis, Ingriš jednomu z přátel sám píše: "Jedno velké nakladatelství v New Yorku by bylo vydalo mou knihu (a pak překlady, ve třech dalších řečech), kdybych byl dodal materiál." Během zpracování archivu se nám dostal do rukou dopis Josefa Škvoreckého, kde se odkazuje na informace přátel a doslova píše: "Bylo by mi ctí vydat knihu o Vašich osudech." Bohužel, jediné, co Ingriš po tomto dopise udělal, bylo, že o něm pouze opět řadě přátel napsal. Snad nejlépe charakterizuje jeho předlouhé, nikdy neukončené přípravy k sepsání dobrodružství jeho života tato poznámka:

"Jsem si stále vědom, že jsem vlastně muzikant, a úspěchy by mne bavily spíše na tomto poli!"

CESTA K ZÁCHRANĚ ARCHIVU

"Léta jsem si dopisoval i s Eduardem Ingrišem. To jméno dneska mladým lidem už mnoho neřekne, pokud jim nepřipomenete slavnou táborovou písničku Teskně hučí Niagara. Ingriš byl nádherný člověk. Potkali jsme ho v Peru, já ho znal jako herce a dirigenta, za protektorátu se v Alhambře hrálo jeho Rozmarné zrcadlo. Po setkání v Peru zase zmizel za horizontem... Pak jsme si začali dopisovat a trvalo to dlouhá léta. V archivu mám tři objemné fascikly vzájemné korespondence včetně jeho hudebních skladeb a nahrávek s autentickým hlasem. Žil v Kalifornii, zemřel v roce 1991: nesčetněkrát Jiřího Hanzelku a mne zval v době naší zakázanosti, kdy jsme vycestovat nemohli. K tomuto člověku jsem měl hluboký vztah, rozumový i citový."

Tak na Eduarda Ingriše vzpomíná v knize "Život snů a skutečnosti" cestovatel Miroslav Zikmund.

Zcela nezávisle jsme se o Eduardu Ingrišovi dozvěděli i my s Petrem Horkým od samotného Thora Heyerdahla již v roce 1997. Tehdy proběhlo naše první natáčení devítidílného dokumentárního cyklu Neznámá země - Svět podle Thora Heyerdahla. Tehdy nám řekl: "Eduard Ingriš byl veselý a poctivý člověk, na kterého mám jen ty nejlepší vzpomínky. Málokdo měl tak silnou vůli, jako on. Vzpomínám si, jak se mnou konzultoval podrobnosti své výpravy na balzovém voru Kantuta, kdy se vydával po stopách mé expedice Kon-Tiki. Velmi si vážím práce, kterou odvedl, a musím říci, že jeho činnost měla pro vědecký svět obrovský význam."

Na jaře roku 2000 jsme začali pracovat na bodovém scénáři dokumentu o Eduardu Ingrišovi. O tomto záměru jsme na jedné z pracovních schůzek informovali Miroslava Zikmunda, který nám už dříve předložil k prostudování jejich bohatou korespondenci. V některých z dopisů se objevovaly zmínky o archivu a možnosti jeho převezení do ČR. V této záležitosti Miroslav Zikmund oslovil různé instituce, ale o archiv zájem nikdo neprojevil. Po smrti Eduarda Ingriše, v roce 1991, navázal ing. Zikmund písemný kontakt s jeho ženou Ninou. Ta byla bezradná nad dalším osudem pozůstalosti. Následovala výměna dopisů s informacemi upřesňujícími obsah archivu. Vznikla tak naše ucelená představa o jeho významu. To už byl jen krůček k realizaci společné cesty do USA (Kalifornie, South Lake Tahoe), kam jsme se v prosinci roku 2000 společně vydali. Podařilo se nám pořídit zevrubnou evidenci archivu a připravit celkem 1100 kg negativů, fotografií, korespondence, knih, filmových pásů a notového materiálu na transport do ČR. Dnes už jsou tyto cennosti v majetku Muzea jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kde se staly součástí Archivu Hanzelky a Zikmunda. Tak se Eduard Ingriš alespoň symbolicky vrátil zpět do rodné vlasti, kterou stále miloval a mnohokrát se ji chystal navštívit. To se mu, bohužel, už nesplnilo.

EPILOG

Procházeli jsme areálem Pyramidového parku v Guimaru na Tenerife. O záchranu pyramid postavených původními obyvateli ostrova Guanči a vybudování komplexu se přičinil neúnavný Thor Heyerdahl. Zároveň je zde k vidění replika člunu Ra a modely dalších plavidel, se kterými odvážný Nor plul experimentálně po světových mořích.

S Petrem jsme Miroslavu Zikmundovi ukazovali krásný výstavní prostor, kde chceme společně uspořádat velkou výstavu Ingrišových fotografií, doplněnou o fotografie z expedice Kon-Tiki. Tyto fotky nám přislíbil Thor Heyerdahl. Pan Zikmund chvíli kroutil hlavou a pak vážně řekl: "Jestli se na nás teď Eda dívá, tak musí mít radost!"

Palcem přitom ukazoval k nebi. Beze slova jsme k modré obloze zvedli hlavu, bez pochybností, že právě tam pan Eduard někde je.

Bylo 11. srpna, asi hodina před polednem. Jedenáctka byla odjakživa Ingrišovým šťastným číslem.

Dokument o životě Eduarda Ingriše je jedním z mnoha, které budete moci zhlédnout na přehlídce zeměpisných a přírodopisných filmů připravované sdružením Camera Incognita v rámci veletrhu Holiday World.

Přehlídka, jejíž součástí bude i setkání s tvůrci filmů, proběhne na pražském Výstavišti 13. a 14. února 2002.

Nejzajímavější projekty vám budeme na stránkách magazínu Koktejl až do ledna 2002 představovat.